6. Generalissimus Albrecht z Valdštejna

Albrecht z Valdštejna byl vynikající vojevůdce a taktik. Na vrcholuvojenské slávy se ocitl v letech 1625 až 1633.


GENERALISSIMUS


Roku 1625 se Valdštejn ujal velení císařských vojsk, byl jmenován generalissimem a sklízel úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské. Své tažení koordinoval s velitelem vojsk Katolické ligy, Janem Tsarclaesem Tillym, avšak mezi armádou císařskou a ligistickou panovala jistá rivalita. Bylo tomu tak především proto, že nejvyšší velitel bavorský vévoda Maxmilián se snažil o upevnění moci Bavorska, a tedy oslabení císaře. Oproti tomu Valdštejn se snažil o utvrzení moci císaře, dokonce chtěl ze Svaté říše římské národa německého vytvořit dědičnou monarchii, těchto jeho velkých plánů se nakonec zalekl i sám císař.


Jeho armáda byla tvořena nejprve 30 tisíci muži, postupně ale narůstala až na 100 tisíc. Prezident císařské vojenské rady Rombald Collalto vytáhl s ním do boje společně, avšak po půl roce se kvůli neshodám vrátil do Vídně, kde na něj žaloval. Císař jej pak pověřil reorganizací armády,tím si však získal mnoho nepřátel.


Největším protivníkem přímo na bitevním poli však mu byl dánský král Kristián IV., jenž během dvou let zcela ovládl celé severní Německo a budil u protestantského obyvatelstva velké nadšení. Roku 1626 porazil Valdštejn v bitvě u Desavy protestantského velitele Mansfelda a vytlačil jeho vojska ze Slezska. V roce 1627 pak obsadil Pomořanské vévodství a získal přístup k Baltskému moři.

 

Bitva na Bílé hoře, 1620 | Peter Snayers

Bitva na Bílé hoře, 1620 | Peter Snayers


ŘÁD ZLATÉHO ROUNA


Roku 1627 koupil knížectví Zaháňské a následujícího roku mu bylo propůjčeno vévodství meklenburské a je jmenován generálem císařské námořní armády generál Oceánského a Baltského moře. Téhož roku obdrží Řád zlatého rouna, jímž se mohly chlubit jen opravdové evropské elity. Avšak zároveň mu umírá jediný syn, princ Karel, a jeho ochránce Karel z Harrachu. Roku 1628 porazil dánská vojska v bitvě u Wolgastu a definitivně tak ukončil dánskou účast ve válce, ale také neuspěl při obléhání Stralsundu, který byl bráněn Švédy a Skoty. V březnu roku 1629 vydal císař tzv. restituční edikt namířený proti protestantům, se kterým Valdštejn nesouhlasil, a který do války vtáhnul Švédsko.


Bavorský vévoda Maxmilián kritizoval od jara 1629 císaře Ferdinanda II. za jeho přílišnou toleranci Valdštejnova válečného tažení a rabování. Protože císař potřeboval potvrdit volbu svého syna Ferdinanda římským králem, obětoval Valdštejna a v září 1630 jej odvolal na sněmu v Řezně z velení kvůli jeho údajné nerozhodnosti vůči postupu dánského krále. Toto odvolání se stalo finanční pohromou pro Valdštejna i jeho společníky. Vrhl se tak do jiného podnikání, založil pivovary, mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury. Žil v nově zařízeném Valdštejnském paláci na Malé Straně v Praze.


ZVRAT


Situace císařské armády se však valem zhoršovala. Švédský král Gustav II. Adolf přeplavil svou armádu do severního Německa a postupoval dále; jako spojence si získal saského kurfiřta Jana Jiřího. V bitvě u Breitenfeldu rozdrtil v září roku 1631 císařské pod velením Tillyho. V listopadu dobyli Sasové Prahu a z Čech utekl i on sám. O měsíc později přijal nabídku stát se znova generalissimem císařské armády. Podmínky si tvrdě diktoval, avšak během pár měsíců vybudoval čtyřicetitisícovou armádu. Císař mu udělil Hlohovské knížectví ve Slezsku náhradou za ztracené Meklenbursko.


Do května 1632 postupně osvobodil Čechy i Bavorsko. Na začátku srpna se mu podařilo zvítězit v bitvě u Fürthu. V listopadu proběhla bitva u Lützenu, která neskončila jeho vítězstvím, nýbrž výsledkem nerozhodným. V této bitvě však padl švédský král Gustav II. Adolf a jeho armáda byla značně demoralizována. Švédové chtěli pokračovat v boji, ačkoliv jejich ztráty byly ohromné, ale Valdštejn dal rozkaz k ústupu z bojiště. Vídeň přijala vítězství za své a kazatel Gaus zahrnul Valdštejna před celým dvorem chvalozpěvy. I tak si ale Valdštejn vysloužil tvrdou kritiku strahovského opata Kašpara z Questenberka a prezidenta válečné rady Jindřicha Šlika. V bitvě zahynulo na 9 tisicí mužů. Mezi padlými byli Valdštejnův bratranec Berchtold a kníže-opat z Fuldy. Ze všech padlých v krvavé bitvě se nejvíce poct dostalo věhlasnému polnímu maršálkovi Gottfriedovi z Pappenheimu, na jehož počest nechal Valdštejn na své náklady 3 dny vyzvánět ve všech pražských kostelech.


Stejně neoblomně ale Valdštejn také trestal dezerci – čekal jej soud se 17 vinnými důstojníky a náhodně vylosovanými vojáky z pluků, které uprchly z boje během bitvy u Lützenu, rozsudky byly vyneseny 11. února, milost od Valdštejna, jak se dalo očekávat, nedostal nikdo, a popravní lešení stálo na Staroměstském náměstí, symbolicky na stejném místě, kde bylo popraveno i sedmadvacet pánů (21. června 1621). K popravám dezertérů byl přivolán i týž kat, Jan Mydlář. Událost vešla do dějin jako pražský krvavý soud. Valdštejn odmítl i žádost o milost pro osmnáctiletého rytmistra Staitze, který na všechny zapůsobil svým zjevem a vystupováním, přestože o milost pro mladého šlechtice požádali Holk, Piccolomini a další důstojníci.